Diabetes mellitus 2. typu je klinicky i patogeneticky je heterogenní skupinou vyznačující se kombinací poruchy sekrece inzulinu, která je vždy přítomna, a poruchy periferního působení inzulinu v cílové tkáni, tj. svalové a tukové tkáni a v játrech, vedoucí k různému stupni inzulinové rezistence. Předpokládá se polygenní podmíněnost na úrovni B-buňky i cílových tkání pro inzulin, ale tzv. kandidátní geny dosud nebyly identifikovány. Nedostatek inzulinu je relativní, při porušené ale přitom zachované sekreci inzulinu nevede ke ketoacidóze jako diabetes mellitus 1. typu. U jedinců s vyjádřenou inzulinovou rezistencí navazuje na stadium hyperinzulinémie, ale sekreční porucha postupně vede k inzulinopenii a tedy sníženým koncentracím inzulinu v séru.

Je léčen dietními opatřeními a perorálními antidiabetiky, kdežto později bývá nutný inzulin k dosažení požadované kompenzace choroby. Vyskytuje se až u 90 % diabetiků ČR.

Diagnóza vychází z klinického obrazu nemoci, zejména v situaci, kdy diabetes je součástí metabolického syndromu. Nález normální nebo zvýšené koncentrace C-peptidu (nad 0,6 ng/ml) v séru, případně jeho dobré odpovědi na stimulaci standardní snídaní nebo glukagonem je podporou pro léčbu režimovými opatřeními a perorálními antidiabetiky. Vyšetření C-peptidu není nutné, pokud nevzniká pochybnost o sekreční schopnosti pankreatu uvolňovat inzulin.

Další informace

Diabetes mellitus - definice

Diabetes mellitus - diagnostika

Diabetes mellitus - klasifikace

Diabetes mellitus - komplikace

Mikroalbuminurie u diabetu 2. typu

Sacharidy

Jan Škrha