Hyperosmolární diabetické koma se vyskytuje nejčastěji u starších diabetiků 2. typu, u nichž bylo vyvoláno interkurentní infekcí (bronchopneumonie, akutní uroinfekce) nebo jiným onemocněním (např. infarktem myokardu, pankreatitidou aj.). Rozvíjí se obvykle pomaleji, což závisí na vyvolávající příčině. Vzniká nejprve výrazná hyperglykémie (někdy i přes 50 mmol/l), která se vedle stoupající koncentrace urey podílí na vzestupu osmolality. Postupně se může rozvinout zastřené vědomí až koma. Deficit tekutin bývá velký (6-10 i více litrů). Vzhledem k polymorbiditě starších diabetiků je prognóza hyperosmolárního komatu závažnější než u ketoacidotického komatu a mortalita bývá i několikrát vyšší (až 50 %). V klinickém obraze převládá výrazná dehydratace, není přítomno acidotické dýchání.

Diagnostika i vedení léčby vycházejí ze stejných principů jako u ketoacidotického komatu. Léčba však musí zohlednit přidružené nemoce a přizpůsobit vlastní léčbu hyperosmolárního komatu těmto okolnostem.

Další informace:

Diabetes mellitus - definice

Diabetes mellitus - diagnostika

Diabetes mellitus - klasifikace

Diabetes mellitus - komplikace

Acidobazická rovnováha: klinické pojmy

Sacharidy

Jan Škrha