Diabetes mellitus 1. typu je geneticky podmíněným onemocněním s prokázanou vazbou na HLA systém a geny DQA, DQB a DRB. Vyskytuje se asi u 7-10 % diabetiků v ČR. Vyznačuje se postupnou různě rychle probíhající ztrátou B-buněk na autoimunitním podkladě, která vede k absolutnímu deficitu inzulinu a nutnosti jeho chronické substituce. Onemocnění se vyznačuje sklonem ke ketoacidóze, která je následkem absolutního nedostatku inzulinu. U dětí probíhá destrukce B-buněk rychleji než v dospělosti. Diagnózu podporuje nález autoprotilátek proti dekarboxyláze kyseliny glutamové (antiGAD65), proti tyrozinfosfatase (anti IA2) či proti inzulinu (IAA). Jejich nepřítomnost však nevylučuje diagnosu tohoto diabetu, je-li sklon ke ketoacidose (idiopatický diabetes 1. typu). Patří sem též diabetes LADA (latentní autoimunitní diabetes dospělých), který je zpočátku při zjištění řazen k diabetu 2. typu, neboť nevyžaduje léčbu inzulinem. Zánik B-buněk probíhá pozvolna a teprve po několika letech musí být diabetik léčen inzulinem. Jsou při něm prokazatelné autoprotilátky, zejména antiGAD. Nález nízkých nebo neměřitelných koncentrací C-peptidu dokládá nezbytnost léčby inzulinem. Moderní léčba diabetu 1. typu využívá kombinace více dávek inzulinu (tzv. systém bazál-bolus) s rychlým a prodlouženým účinkem nebo v indikovaných případech inzulinové pumpy.

Další informace:

Glukóza

Inzulin

Sacharidy

Diabetes mellitus - diagnostika

Diabetes mellitus - klasifikace

Diabetes mellitus - komplikace

Mikroalbuminurie u diabetu 1. typu

Jan Škrha